středa 13. prosince 2017

:: Blogoshopping!

Ahoj, ahoj, ahoj! No řeknu Vám, že tenhle rok je pěkně divokej. Bystřejší jistě zpozorovali, že zde dramaticky ubylo příspěvků. Ale o tom určitě ještě někdy bude řeč. Dnes jsem tady s nabídkou kvalitního dárku pod stromeček! Ale to Vám blíže popíší moji kamarádi Bob, Tom a Jim ;-) 


Ahoj Tome!
Ahoj Bobe!
Tak co sis pro nás, Tome, dnes připravil? 
Bobe, dneska je to luxusní!
Tome, opravdu?
No jasně Bobe, už jsem Tě někdy zklamal? 
To jistě ne, Tome. Ale tak už nás nenapínej!

   Tak Bobe, poslouchej dobře! Dnes tu mám MINIBOXY!
Ne! Tome! Opravdu? Ty z časopisu ABC?
Bobe, přesně ty!
    To je neuvěřitelné!
   Podívej Tome, přichází Jim. Buď vítán, Jime!


   Ahoj Bobe, ahoj Tome!
   Jdu kolem a slyším, že zde máte něco zajímavého. Miniboxy... to jsou papírové modely, že?

Jime, no jasně! Skvělej relax a zábava při lepení.
To věřím Bobe! A jaká je obtížnost slepení takového modelu?
Jime, můžeš si zvolit, jestli si slepíš jednoduchou nebo složitější verzi.
Bobe, takže pro děti i pro tatínky?
Přesně tak, Jime.
Tak to je neuvěřitelné, Bobe! 
A Tome, co k tomu potřebuju?
Jime, nůžky, lepidlo (Herkules), a to je skoro všechno.
Kluci a můžete mi ukázat nějaké ty modely? 
To víš, že jo, Jime. Sleduj pozorně!
 

Tak toto je taková jako úvodní fotka, že jo? Zavzpomínáme si na časy, kdy se nám na ulicích proháněly Favoriti a Formani.

Aha, to je taková ta náladovka... Ten autor si s tím ale dal záležet. A to si považte, že to je v měřítku 1:300, takže mnohem prťavější, než to vypadá. 

  A jsme na Bílé věži v Hradci. Věděli jste, že původně měla jiné zastřešení?


Kotěrovo muzeum jako lusk

Náměstí v historickém jádru města. Podobnost s Náměstím V kopečku je čistě náhodná.

A jedeme dál:

neděle 24. září 2017

:: Musím se vybrečet...

Když to sem hned nenatluču, tak to odložím na zítra. Když to odložím na zítra, tak zítra udělám to samý, pak taky, pak taky, a v pátek už se na to … Tak se jdu rovnou vybrečet. Nikdo jinej to za mě neudělá...

Úkol zněl jasně. Zaběhnout si opět nějakej pěknej závod v H35A na klasice v Raspenavě. Tak proč sakra dnes beru těsně po startu mapu H35B??? 

Sobota, semifinále. Start, briskně beru mapu, okamžitě se zorientovávám, šikmo vpravo, oplocenka, cesta podél bývalého plotu. Všechno jasný. Docela dlouhej postup na jedničku a nějak jakoby neodsejpá… No nic. Dobíhám na jedničku, vidím lampion, akorát nikde nevidím tu skupinu kamenů, na který to má bejt. Mám mít 50, tohle je 80. Tak, kde jsou tady nějaký šutry? Támhle! Ne. Tak támhle! Taky ne. Že by támhle? Taky ne. Sakra…. Klid, nezmatkovat…

Kolem běží Hans. „Hele Kuba, co ten tady dělá?“ Jak to myslí??? Tak já nevim, jdu se radši podívat, jestli jsem se u toho lampionu nepřekoukl v kódu. Ne. Tak, že by byla chyba v popisech? Rozbaluju mapu a rázem se propadám o několik pater pod zem… Mám v ruce mapu tréninkový kategorie T8.

Jak to? Vždyť jsem bral hned první mapu v řadě a podle řazení map to měla bejt ta moje!? Připadám si jako František Koudelka, když zjistil, že se jeho skvělej den najednou proměnil v černej křížek. Každopádně tenhle víkend je zkažen… Jdu zpátky na start a přemýšlím, co s načatým dnem. Postup do áčka je už vyloučenej a ať to doběhnu nebo ne, tak mě čeká ve finále béčko. Jdu do cíle, tam si sbalím pár švestek a příští zastávka HK? Né… Jdu na start a tam udělám strašnej cambus? Né…  Že bych si nechal napsat novej čas a pak to nějak vyprotestovat? Né…
Takže jdu na start, beru si správnou mapu, kolegy u map soudružsky upozorním, že to maj na těch tabulích napsaný blbě a jdu si po svejch.


Pak už nemá valnýho smyslu něco popisovat. Psychicky a fyzicky úplně down, tak jsem si to aspoň na trati udělal hezký a cestou na pětku se stavil na vejlet nahoru do skal. Třeba se to bude zítra hodit.   
No a já už příště nebudu nafoukanej a nebudu se chvástat, že do áčka ve veteránech postoupí i chromej… 

Chcete pointu? Tak tenhle závod jsem měl jako odměnu (startovný zdarma) za tu loňskou adventní torturu s O-news. Moc jsem si tuhle výhru užil ;-) Hezký večér ;-)


neděle 3. září 2017

:: Nedělní chvilka ...


Děti na procházce s babí a dědou, Baru hajá, zrovna nemám chvíli co dělat, a tak víte co... Dáme si nějakej textík. A protože mám zrovna v živé paměti velice chytrej facebookovej článek od boha reklamy Martina Jaroše, tak ho tady sakum prásk okopčím:

Tak, přátelé. Chtěl jsem napsat pořádný hejt na Babiše - a krásný, s metaforama a tak. Ale pak jsem řekl ne.

Místo toho jsem právě poslal jedné malé sympatické straně finanční dar, aby se jim před volbami líp dýchalo. Probral jsem to trošku s jejich předsedou - měli určitou konkrétní potřebu - a teď před pěti minutami jsem akorát zmáčknul kohoutek. Nejsem to, co si představuju pod pojmem bohatý člověk; i tu malou částku cítím a dovedu si představit dost rohlíků, co by se za to dalo koupit (Beo, tenhle post nečti!) Ale když jsem tak poslouchal ty nejnovější nestoudnosti našeho předního velkouzenáře, slovutného spisovatele, trojjazyčného česko-slovensko-tatarského barda a rytíře z Průhonic, dostal jsem strašnou chuť udělat něco konkrétního.

pondělí 19. června 2017

:: Proč jsem nevyhrál...


Protože týden po vrcholu běhám obvykle nejlíp a protože to bylo kousek, tak jsem neváhal s účastí ještě na pardubických béčkách. Protože teď v tempu vydržím běžet nějakých dvacet minut, byly veteráni pro sobotní klasiku jasná volba a pro nedělní krátkou už jsem tu basu udržel. Hlavně teda proto, že jsem chtěl Béďovi vybrakovat nějaký ceny.

O klasice je bohužel úplně zbytečný psát, protože už od začátku mně to vůbec neběželo a tak jsem se v lese akorát hodinu a čtvrt ukrutně trápil. Úplně naopak tomu bylo v neděli. Od začátku jsem to řezal jak za mlada a zpomalilo mně to až při třetím překonávání údolí, ve kterém se stavitel zhlédl... Po výstupu od devítky jsem minul cestu a tak dlouho jsem ji lovil, až jsem se objevil úplně vpravo, takže se muselo improvizovat. Pak to bylo trochu trápení až jsem konečně havaroval na pidipostupu na patnáctku, kde jsem ji o pidikousek minul, trefil cizí kontrolu a pak se to se mnou už jenom vezlo. Tu mrchu jsem na dvacetivteřinovým postupu hledal skoro dvě minuty, což mně dalo do zbývajících kontrol do nohou křídla, to nemohu říct. Cestou na sběrku jsem si vzpomněl na doběh o den dřív, jak jsem tam už vůbec nemohl, protože už jsem tam vůbec nemohl... Pak jsem po doběhu chvíli čekal a jak se objevilo, že mně vítěz dal půl minuty, tak jsem si zanadával a jel pryč...



A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká až doma uvidím mezičasy... Že jsem mířil za drtivým vítězstvím mě nepřekvapilo. Chyba na desítku se ukázala jako větší, než jsem si myslel. Že jsem se patnáctkou připravil o vyhlášení, to jsem tušil. Ale že jsem se pak do vedení ještě jednou dostal a připravil se o něj postupem na sběrku, to teda bylo překvapení...