úterý 12. července 2016

:: Stavba roku?

Takže "Congress a Wellness v Broumově si zasoutěží o Stavbu roku královéhradeckého kraje. Zde je s kým. Těžko říct, jak ve společnosti Klášterní zahrady (taktéž) v Broumově, rekonstrukce Bílé věže a dalších staveb může uspět. Uvidí se. Ovšem fakt, že investor naši společnou čtyřletou práci přihlásil, je už sám o sobě oceňující. Nebýt cynik, ale sluníčkář, tak řeknu, že mě to tak ňák hřeje ;-)



A když už jsem zahučel do sluníčkářského tématu "co mi dělá radost"... Momentálně je rozjetých několik projektů. Tak třeba mám na stole dva rodinné domy, které vypadají, že by mohly dobře dopadnout i vzhledem k sluncově příjemné a konstruktivní atmosféře, ve které vznikají ;-). Zatím jsou to teprve rodící se studie a od buldozerů a betonů nás tak dělí nějaký ten pátek.

RD u Hronova

RD u Trutnova

Do čtvrtice jsem byl povolán k přístavbě školícího střediska k jednomu stávajícímu hotelu u Rychnova nad Kněžnou. Dělat něco ve svém rodišti (přestože jsem zde prožil pouze několik svých prvních dnů) jsem skutečně odmítnout nemohl ;-) Není náhoda, že i zde jsem se potkal s osvíceným a korektním investorem (abyste si nemysleli - to pro mě neznamená ten, kterej na všechno kejvá!). Na té přístavbě (ikdyž by se měla povést) celkem zas tolik k vidění není, ale zato se plácám po obou ramenou za prosazení úpravy dispozice (která ovšem v zadání nebyla). Zas jednou se povedla dobrá věc ;-) V rohu je skica původního stavu a zkuste se zamyslet, jak tam fungovalo spojení kuchyně a restaurace spolu s příchodem do hotelu přes recepci...      

návrh dispozice a skica původního stavu

středa 6. července 2016

:: O krabicích

Jedna z věcí, která nám zůstala v bytě po odsunu rodičů, byla kopírka. Z počátku jsem ji využíval, potom míň, pak se rozbila a už jenom "zdobila" a způsobovala domácí sváry ("kdy už ten krám půjde z domu?"). Každá voda ale nakonec steče dolů, Stázina se dostane Kubovi za ženu a i každá kopírka nalezne svoji stěhovací firmu a svůj sběrný dvůr.

Podlaha vedle špajzu si oddechla a třetina bytu osiřela... Zbýval vyřešit nenápadnej detail - co s dvěma obříma krabicema, který jsme mezitím napěchovali vším možným a umístili právě pod kopírku. Tak jedna krabice si už trůní pod gaučem, zato druhá na mě dlouho zývala a nenápadně pokukovala jako pes, kterej očekává, že se bude něco dít, ale neví kdy. 

Dneska na ní došlo. Místo už se našlo, zbývalo ji probrat a roztřídit. To byly poklady... Nějaký starý kalendáře a podobný tiskoviny - tak ty šly nemilosrdně. Ovšem potom tam byly výkresy ze školy a nad těma už bylo potřeba si sednout a rozmyslet, co si nechat a co poslat na poslední cestu. Nakonec šlo odhadem tak 65 procent. Nejednou se mně chtělo vrhnout nad směšnou kvalitou toho kterého návrhu jako i z každého výkresu většího než A3 (co se nevejde tam, nemá právo na život!). No ale sem tam jsem i klovnul na zrno a občas se i dojmul. 

Teď to je nahoře na skříni, ale brzo se tam musím zase podívat, abych to třeba oskenoval a někam vystavil. A nebo na to dojde řada zas za pár let, kdy poletí zas nějakých pětašedesát procent... ;-)     

úterý 5. července 2016

:: První polovina sezony - Kletba ME?

Copak o to, já bych klidně Hodnotil. Jenže ono vlastně není moc co. Tak budem radši říkat Ohlédnutí, ne?

Zima docela slušná. V tělocvičně víc gólů, než asistencí. Po pár letech taky účast na vánočním běhu z Borohrádku a nečekaně jsem zaběhl i dobrej sprint (ZHL v Chlumci). Break point přišel v půlce února, kde mě zavalila vlna tří rýmiček za sebou. Po první a druhý jsem se ještě zvednul, ale po třetí ve mně zkomíral už jenom malej plamínek. 

Takže v březnu a dubnu je zcela zbytečný se věnovat nějakým výsledkům a zmíním pěkný turnovský štafety a hodně povedenej rychnovskej kraják. Při účasti na dvou letošních pořádáních jsem měl nejdřív v Trutnově na starost úsek roznosu kontrol, v Černé Vodě potom hlavně to, abych nešlápl na něco moc moc ošklivýho...   

A protože jsem si v kalendáři zaškrtl začátek a konec června a forma se za stolem stále ne a ne objevit (takzvaný Krokodýlí trénink), tak jsem musel štěstíčku naproti, chytit se stébla a po letech zapojit Emilův trénink (vulgárně řečeno - moc moc intenzivních úseků v moc moc krátkém čase). Nutno říct, že bez toho bych obložený sprint se štafetama u Brna asi těžko přežil, ikdyž smysl má mluvit pouze o sobotě, v neděli už jsem byl pouze do počtu. A speciálně mě potěšil sprint, kde jsem si vyběhl přes osm tisíc bodů. Vím, nic moc, před pár lety byl pro mě závod pod osm tisíc odpad. Inu, doba se změnila a dnes to je svátek. Schválně jsem se podíval, kdy naposled mě něco podobnýho potkalo a bylo to na  áčkách na Kokořínsku 2013. Přesně tam jsem se poprvý domlouval na stavbě trati na ME. Ahá - takže je to jasný. Mistrák mě zaklel! A teď už zase můžu něco běhat! ;-)

Ovšem mezitím vyšel rank, kde jsem právě dočasně opustil elitní top 200 a veteráni zavolali. Tak jsem si dal další sérii Emila a na middlovým mistráku vyhlížel cenný kov. O fenomenální velké bedně mezi rakváčema se dočtete zde. A protože už je hodnocení, tak si můžeme všimnout, že terén dostal známku 1.08, což je jedna z nejlepších známek v historii bodování. Ovšem ne každý byl s terénem spokojen - snad možná, kdyby to bylo na Vysočině...
V mírně rozsekaným stavu jsem potom odběhl akádu, kde nešlo o nic jinýho, než "parazitování na rankingovém koeficientu soudruha Nykodýma, Hájka a dalších".

Poslední štací byl Kostelec nad Orlicí a první (sprintová) etapa třídenních s názvem Veteran (jak jinak) cup. Špatný představení. Hned na jedničce zaváhání, na pětku přeběhnutá křižovatka, na dvanáctce chyták (nachytán) - byla dole. S existencí železnice v závodním prostoru se trať vypořádala velice svérázně. Na trojku byla volba zprava podchodem nebo zleva po přejezdu a za patnáctkou to už byl přejezd bez volby s tím, že pokud závodník chytl vlak, tak mu pořadatel odečetl čas. Řekl bych, že byly i jiný řešení...


sobota 2. července 2016

:: Jak jsem si jel pro medaili aneb Padla kosa na kanára...

Citát z naší gymnaziální stužky jsem si půjčil k tomu, abych vyjádřil stav, kdy došlo k mojí první závodní účasti ve veteránech. Stalo se tak na Middlovým mistráku v jižních Čechách a šlo o ryze vynucený krok, páč jsem k rozhodnému datu nefiguroval v první dvoustovce v rankinku. Což je samo o sobě - přiznejme si - dost tristní moment... Základ této ohavnosti jsem položil už loni, kdy mě postihla ta nehoda, že jsem vyráběl jednu obludnou mapovou chybu za druhou. Pokračoval jsem beznadějným začátkem letošní sezony po únorovo březnové sérii rýmiček, načež poslední hřeb do rakve jsem zatloukl neježděním na závody podpořené hned čtyřmi neúčastmi v áčkových závodech skrz pořadatelskou zainteresovanost.

Ne že bych úplně nemohl dospat sobotního rána... Dálka (4 hodiny v autě) a vedro (32-36°) jako prase, na druhý straně pozitiva v podobě žádných mrzutostí typu karantény, popisů jenom na mapě nebo šlapání (což mě poslední dobou pravidelně potkávalo). A tak musím říct, že úvaha "to by mohla bejt i medaile" v sobě nese o něco větší náboj, než obvyklý "tak co to zas bude za finále... céčko nebo déčko?" 

Lodivod Bobík moudře zvolil cestu HK-Praha-Třeboň-Hojná Voda, přičemž to až na poslední úsek docela ubíhalo. Hned po otevření dveří klimatizovaného korábu nastaly krušný chvilky a představa tří hodin do startu byla .... zajímavá. Naštěstí jsem našel azyl v přilehlým lesíku, kde bylo příjemných pětadvacet a hlavně stíneček, což už se dalo vydržet. Nicméně uhodila čtrnáctá hodina odpolední a tak jsem se musel odít, nazout a zavázat a vydat se na start.

Cesta vedla přes mytí, dvě kašny ve vesnici a občerstvení, díky čemuž se mně podařilo vylít na hlavu půlku jižních Čech a na start se postavit v relativně použitelným stavu, načež tedy došlo k Té Velké premiéře. Taktika byla jasná - v klidu, nikam se nehnat, dneska stačí nějaké hezké umístění v přední části tak, aby se hlavně postoupilo a aby se zítra nestartovalo někde na začátku. Tuhle brilatní, neprůstřelnou taktiku jsem úspěšně dodržel .....

Semifinále H35

...... celou minutu. Rozjímání při dohledávce první kontroly, které mě se čtyřminutovou ztrátou poslalo spolehlivě na dálný chvost veteránského pole, dalo celému závodu zcela nečekaný náboj v podobě holého boje o finále A. Ztracený sebevědomí jsem nezískal ani postupem na dvojku, kde se mně cesty v hustníku zdály velmi podezřelý a kontrolu jsem našel velikou náhodou (nic na tom nemění, že jsem tenhle postup vyhrál). No a tak jsem ten závod tak nějak projel... Spíš než klidnej přehled to připomínalo jízdu na splašeným koni, ale kromě zbytečný paniky na desítku jsem už nic neprovedl a nakonec se umístil osmej, což vlastně bylo to, co jsem chtěl. Mimochodem, pěkná gymnastika... už dlouho mě nebolely po závodě záda.

Večer jsme v Nových Hradech zase jednou udělali zátěžovej test restauračního zařízení. Úsměvná historie, běhající zpocená servírka, "můžeme si objednat?" : : "můžete, ale bude to dlouho..." : : "tak ty česnečky už nejsou".... : : A tak dále, a tak dále.... Vždyť to známe.

Nedělní počasí udělalo to nejrozumnější, co mohlo - ochladilo se. Takže žádný stínový a vodní hrátky a rovnou na věc. Zatímco včera jsem se u startovní čáry doslova nakláněl nad svoji mapou, dneska jsem se musel zatraceně soustředit, abych si vzal správnou mapu. Na příponu "A" ve finále nejsem vůbec zvyklej ;-)

Finále H35A

Jednička do kopce, nohy poznamenaný včerejším úprkem by pro akci "medaile" potřebovaly být mnohem lehčí. Inu budiž. Kontrola podběhlá a přeběhlá... Na dvojku po cestě. Na trojku hned do terénu, chtělo to vydržet na cestě. Čtyřka krásně po cestě. Na pětku pitomá chyba - zbytečně ztracená výška... Na šestce štěstí - jsem lehce zmatenej, jdu se radši podívat na kontrolu, která určitě nemůže být moje... a je moje... Sedmička pozor seběh. Osmička jasná obíhačka, moc dobře se mně neběží, ale mezičas je docela dobrej. Za osmičkou jsem se strašně zdržel v kamenným poli a pod hustníkem se už za mnou objevuje Míňa (jsem vykoštěn o dvě minuty). Esíčko do kopce mě dostává do červených čísel a za dvanáctkou vyrážím rovně, pak to měním na traverz a nakonec přece jen rovně. Seshora vidím Miňu razit, čtrnáctka v pohodě a pak už cíl. V tu chvíli třetí za právě Miňou a Daniným klukem (o vteřinu), a v lese ještě šest pětatřicátníků. Z nichž mě předjeli ještě Pačáci, takže nakonec pátej. Vrabec jako vítěz včerejška šestej.
No... pár chybek a těžší nohy. Tak někdy jindy. Už jsem podal lepší výkony a hlavní stránka SHK k tomu mlčela ;-)          

No a jinak to byl moc dobrej mistrák. Semifinále poměrně drsný, kde asi stavba příliš možností neměla, finále hezčejší, běhatelnější, tratě povedený a vzhledem ke kopcovitému profilu poměrně citlivý. Jen uvažuju o závěrečným kopci a napadlo mě, jestli to nemohlo být obráceně - start na východním kopci a aréna na jihozápadě... (?)