:: Blogoshopping!

Ahoj, ahoj, ahoj! No řeknu Vám, že tenhle rok je pěkně divokej. Bystřejší jistě zpozorovali, že zde dramaticky ubylo příspěvků. Ale o tom určitě ještě někdy bude řeč. Dnes jsem tady s nabídkou kvalitního dárku pod stromeček! Ale to Vám blíže popíší moji kamarádi Bob, Tom a Jim ;-) 

Ahoj Tome!
Ahoj Bobe!
Tak co sis pro nás, Tome, dnes připravil? 

Bobe, dneska je to luxusní!

Tome, opravdu?

No jasně Bobe, už jsem Tě někdy zklamal? 

To jistě ne, Tome. Ale tak už nás nenapínej!

   Tak Bobe, poslouchej dobře! Dnes tu mám MINIBOXY!

Ne! Tome! Opravdu? Ty z časopisu ABC?

Bobe, přesně ty!

    To je neuvěřitelné!
   Podívej Tome, přichází Jim. Buď vítán, Jime!

   Ahoj Bobe, ahoj Tome!
   Jdu kolem a slyším, že zde máte něco zajímavého. Miniboxy... to jsou papírové modely, že?

Jime, no jasně! Skvělej relax a zábava při lepení.

To věřím Bobe! A jaká je obtížnost slepení takového modelu?

Jime, můžeš si zvolit, jestli si slepíš jednoduchou nebo složitější verzi.

Bobe, takže pro děti i pro tatínky?

Přesně tak, Jime.

Tak to je neuvěřitelné, Bobe! 

A Tome, co k tomu potřebuju?

Jime, nůžky, lepidlo (Herkules), a to je skoro všechno.

Kluci a můžete mi ukázat nějaké ty modely? 

To víš, že jo, Jime. Sleduj pozorně!

 

Tak toto je taková jako úvodní fotka, že jo? Zavzpomínáme si na časy, kdy se nám na ulicích proháněly Favoriti a Formani.

Aha, to je taková ta náladovka... Ten autor si s tím ale dal záležet. A to si považte, že to je v měřítku 1:300, takže mnohem prťavější, než to vypadá. 

  A jsme na Bílé věži v Hradci. Věděli jste, že původně měla jiné zastřešení?

Kotěrovo muzeum jako lusk

Náměstí v historickém jádru města. Podobnost s Náměstím V kopečku je čistě náhodná.

A jedeme dál:

:: Musím se vybrečet...

Když to sem hned nenatluču, tak to odložím na zítra. Když to odložím na zítra, tak zítra udělám to samý, pak taky, pak taky, a v pátek už se na to … Tak se jdu rovnou vybrečet. Nikdo jinej to za mě neudělá...

Úkol zněl jasně. Zaběhnout si opět nějakej pěknej závod v H35A na klasice v Raspenavě. Tak proč sakra dnes beru těsně po startu mapu H35B??? 

Sobota, semifinále. Start, briskně beru mapu, okamžitě se zorientovávám, šikmo vpravo, oplocenka, cesta podél bývalého plotu. Všechno jasný. Docela dlouhej postup na jedničku a nějak jakoby neodsejpá… No nic. Dobíhám na jedničku, vidím lampion, akorát nikde nevidím tu skupinu kamenů, na který to má bejt. Mám mít 50, tohle je 80. Tak, kde jsou tady nějaký šutry? Támhle! Ne. Tak támhle! Taky ne. Že by támhle? Taky ne. Sakra…. Klid, nezmatkovat…

Kolem běží Hans. „Hele Kuba, co ten tady dělá?“ Jak to myslí??? Tak já nevim, jdu se radši podívat, jestli jsem se u toho lampionu nepřekoukl v kódu. Ne. Tak, že by byla chyba v popisech? Rozbaluju mapu a rázem se propadám o několik pater pod zem… Mám v ruce mapu tréninkový kategorie T8.

Jak to? Vždyť jsem bral hned první mapu v řadě a podle řazení map to měla bejt ta moje!? Připadám si jako František Koudelka, když zjistil, že se jeho skvělej den najednou proměnil v černej křížek. Každopádně tenhle víkend je zkažen… Jdu zpátky na start a přemýšlím, co s načatým dnem. Postup do áčka je už vyloučenej a ať to doběhnu nebo ne, tak mě čeká ve finále béčko. Jdu do cíle, tam si sbalím pár švestek a příští zastávka HK? Né… Jdu na start a tam udělám strašnej cambus? Né…  Že bych si nechal napsat novej čas a pak to nějak vyprotestovat? Né…
Takže jdu na start, beru si správnou mapu, kolegy u map soudružsky upozorním, že to maj na těch tabulích napsaný blbě a jdu si po svejch.

Pak už nemá valnýho smyslu něco popisovat. Psychicky a fyzicky úplně down, tak jsem si to aspoň na trati udělal hezký a cestou na pětku se stavil na vejlet nahoru do skal. Třeba se to bude zítra hodit.   

No a já už příště nebudu nafoukanej a nebudu se chvástat, že do áčka ve veteránech postoupí i chromej… 

Chcete pointu? Tak tenhle závod jsem měl jako odměnu (startovný zdarma) za tu loňskou adventní torturu s O-news. Moc jsem si tuhle výhru užil ;-) Hezký večér ;-)

:: Nedělní chvilka ...

Děti na procházce s babí a dědou, Baru hajá, zrovna nemám chvíli co dělat, a tak víte co... Dáme si nějakej textík. A protože mám zrovna v živé paměti velice chytrej facebookovej článek od boha reklamy Martina Jaroše, tak ho tady sakum prásk okopčím:

Tak, přátelé. Chtěl jsem napsat pořádný hejt na Babiše - a krásný, s metaforama a tak. Ale pak jsem řekl ne.

Místo toho jsem právě poslal jedné malé sympatické straně finanční dar, aby se jim před volbami líp dýchalo. Probral jsem to trošku s jejich předsedou - měli určitou konkrétní potřebu - a teď před pěti minutami jsem akorát zmáčknul kohoutek. Nejsem to, co si představuju pod pojmem bohatý člověk; i tu malou částku cítím a dovedu si představit dost rohlíků, co by se za to dalo koupit (Beo, tenhle post nečti!) Ale když jsem tak poslouchal ty nejnovější nestoudnosti našeho předního velkouzenáře, slovutného spisovatele, trojjazyčného česko-slovensko-tatarského barda a rytíře z Průhonic, dostal jsem strašnou chuť udělat něco konkrétního.

:: Proč jsem nevyhrál...

Protože týden po vrcholu běhám obvykle nejlíp a protože to bylo kousek, tak jsem neváhal s účastí ještě na pardubických béčkách. Protože teď v tempu vydržím běžet nějakých dvacet minut, byly veteráni pro sobotní klasiku jasná volba a pro nedělní krátkou už jsem tu basu udržel. Hlavně teda proto, že jsem chtěl Béďovi vybrakovat nějaký ceny.

O klasice je bohužel úplně zbytečný psát, protože už od začátku mně to vůbec neběželo a tak jsem se v lese akorát hodinu a čtvrt ukrutně trápil. Úplně naopak tomu bylo v neděli. Od začátku jsem to řezal jak za mlada a zpomalilo mně to až při třetím překonávání údolí, ve kterém se stavitel zhlédl... Po výstupu od devítky jsem minul cestu a tak dlouho jsem ji lovil, až jsem se objevil úplně vpravo, takže se muselo improvizovat. Pak to bylo trochu trápení až jsem konečně havaroval na pidipostupu na patnáctku, kde jsem ji o pidikousek minul, trefil cizí kontrolu a pak se to se mnou už jenom vezlo. Tu mrchu jsem na dvacetivteřinovým postupu hledal skoro dvě minuty, což mně dalo do zbývajících kontrol do nohou křídla, to nemohu říct. Cestou na sběrku jsem si vzpomněl na doběh o den dřív, jak jsem tam už vůbec nemohl, protože už jsem tam vůbec nemohl... Pak jsem po doběhu chvíli čekal a jak se objevilo, že mně vítěz dal půl minuty, tak jsem si zanadával a jel pryč...

A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká až doma uvidím mezičasy... Že jsem mířil za drtivým vítězstvím mě nepřekvapilo. Chyba na desítku se ukázala jako větší, než jsem si myslel. Že jsem se patnáctkou připravil o vyhlášení, to jsem tušil. Ale že jsem se pak do vedení ještě jednou dostal a připravil se o něj postupem na sběrku, to teda bylo překvapení... 

:: Jak jsem si (zas) jel pro medajli

Tak mám za sebou čtvrtý mistrovství ve veteránech. Musím říct, že od prvního "dílu" jsem tomu přišel na chuť. Když víte, že se budete pohybovat spíš v přední části kategorie, tak se úplně jinak závodí, než když si víceméně odevzdaně jedete pro C nebo D finále...  

Článku by slušel dloouuhý úvod shrnující průběh a peripetie zimního a jarního běhání, ale nakonec koho by to vlastně zajímalo, že. Budu prostě lapidárně konstatovat, že mě zima vyplivla ve zcela zdevastovaném stavu. I usoudil jsem, že z bryndy mě vytáhne jedině "Emilův trénink", určení jednoho cíle v jarní sezoně a jinak ignorování všech ostatních příležitostí se unavovat. Což se povedlo až na jednu vyjímku, kdy jsem byl narychlo jako náhradník povolán do kopců u Javorníku na štafety. Čtyřicet osm hodin před startem jsem zrovna doběhal jednoho Emila (pět intervalových fází během tří dnů), stavitel oba dny řáádně opepřil, takže jsem odjížděl sotva chodíc...       

Ale zpět. Loni to bylo 5.místo na middlu, 12.místo na rýmičkový klasice a 5.místo ve štafetách. Takže úkol zněl jasně - odjíždět s cenným kovem. Formu jsem při posledních trénincích cítil slušnou, ikdyž neotestovanou nějakým podobným závodem.

V Semifinále narozdíl od H21 celkem o nic nejde. Tady do finále postoupí i chromej. Takže se rozběhat, moc se neunavit a moc nechybovat, aby se to zbytečně nedramatizovalo. Samozřejmě je lepší jít do finále z lepšího místa a mít pozdější start a víc proběhaný pěšiny od závodníků...

Takže návrat do Lipnice nad Sázavou po 16 letech, kdy tady byly štafety a družstva. Takřka zázračně se podařilo sehnat ubytování přímo na místě, 400 metrů od shromaždiště, v bungalovu se střílnou a se spektakulárním výhledem do široké krajiny.

Semifinálová trať middlu byla v podstatě očekávaná, všechno šlo jak po másle, až jsem si ve dvou třetinách řekl, že je na čase to trochu zdramatizovat a vyrábím krásnou dvouchybu na patnáctku a šestnáctku. Výsledné 16.místo sice nebylo úplně ideální, ale v zásadě byl první krok splněnej.


A máme tu Finále. Před závodem jsem si tady cvičně postavil pár tratí (abych nevyšel ze cviku, když už po mně dobrej rok nikdo nic nevím proč nechce...), takže bylo jasný, že stavitel tady nemá žádnou složitou práci co se týče základního konceptu. Začátek v lomech, přeběh na první kopec, přeběh na druhej a to je vlastně všechno. Do žádných složitých věcí ho směrný čas (30 minut) nepustí. I tak to přeťáp ;-) (Což nekritizuju, nic jinýho se s tím dělat nedalo)

Začátek byl pěknej s povedeným postupem po hraně zatopených lomů. Z mapy to může vypadat jednoduchý, ve skutečnosti tak úplně nebylo. Nicméně v jeho závěru (na šestce) mně podle mezičasů virtuálně patří bronzová placka. Tu sundávám už na dalším postupu, kolmák tak tak vybíhám a tak tak dohledávám osmičku (vůbec se nedivím, že tady někdo chyboval, ikdyž to vypadá úplně triviálně). Na desítku se hodně bojím dohledávky zeshora hustníkem a tak obíhám (i tak to nebylo nejjednodušší). Téměř zázračně nacházím dvanáctku a pak už se mně stává osudným spousta vrstevnic a zřejmě zbytečná obíhačka na čtrnáctku, takže sice v momentě doběhu vedu o dvě minuty, ale radost trvala ani ne na tři přeříkání Mississippi a už jsem byl skalpován o tři minuty (po Píchalově disku pozdějším vítězem).

Tákže zase pátej. Musím bejt spokojenej, na víc nebylo.  
  

:: Je libo Minibox?

Nejsem si jist, kolik papírových modelářů navštěvuje můj dlouho neaktualizovaný blog. Ovšem, pokud by nějaký čtenář měl vášeň tohoto druhu a chtěl si nějaký model koupit neřkuli slepit, může nasměrovat svoji pozornost na facebook, kde vznikla nová stránka WDS Minibox. Buďte vítáni ;-) Jinak kontaktáž budiž možná i na wds.minibox@seznam.cz

:: Interview

Kdosi moudrý prohlásil, že člověk je "zpovídající se zvíře". A protože bejby nebude sedět v koutě, obohatil jsem internetový prostor několika moudrými větami o Veba Hotel resortu v Broumově. Najdete na webu "Naše Broumovsko". Doporučuji neminout ;-) Zároveň jsem se tímto dobrovolně vystavil tamní diskuzi, která jest široko daleko pověstná jako zcela nemilosrdná a nekompromisní. No, vyvázl jsem zdá se ještě s celkem zachovalou koží a s označením "podivná věc zakoupená v Ikey"... 

Jinak jsem kvůli obrazové příloze prohrabal archiv a až jsem se překvapil některými nerealizovanými návrhy, které jsem následně použil do článku. Jako například vstupní fasáda Manoru. Jakožto Mistr světa ve hře "Co by kdyby" říkám - škoda..., ale nedalo se nic dělat, tato vzdušnější forma bohužel musela ustoupit výtahu...

18.2.: A protože tento web mám oblíbený a často ho navštěvuju, neminula mě statistika o čtenosti článku. Tak je to dobrý - první místo. To mají šprti a Hujerové rádi ;-) Dokonce se drží před zprávou, že prezident Zeman na Broumovsko nepřijede!

: : Přečíst rozhovor se slavným architektem : :  

:: Rádi filmovou hudbu?

Ale prosím, beze všeho, jak si račte přát. Vybírám mých 10 oblíbených. Pokud je nejemotivnější hrou Cimrmanovo "Přenošené dítě" potom skladbou je pro mě Jiráskovo Bolero.

:: Kariéristická...

Byl jsem neustále atakován různými výzvami, doporučeními, až bych řekl výhrůžkami, že bych se měl účastnit kariéristické sociální sítě LinkedIN. I zhodnotil jsem, že jsem odolával dlouho, a že je zde mizivá šance, že o něco důležitého v životě přicházím... a tak jsem zadržel dech, odrazil se a skočil šipku přímo do víru dění. Takhle... úplně blbý se mně to nezdá. Člověk si to tam víceméně může udělat hezký, i nějakej ten obrázek vložit a tak vůbec se poplácat po ramenou jakej je pašák a co dokázal. No a to je věc, kde nemůžu chybět!!! Jako každá sociální síť má tu výhodu, že je jaksi propojená, takže to chce jen překonat ostych a ješitnost a zahájit kobercový nálet výzev lidem, který ani pořádně neznám, aby se se mnou skamarádili. Mezi náma, zjistil jsem, že jsem se svým nudným názvem profese úplnej dřevák a že u většiny lidí nemám absolutně páru, co to sakra dělaj. 

No dobře, dobře... Ale běda Vám! Běda Vám, jestli mně to nepůjde... ;-) A kdybyste se někdo chtěl kamarádit, tak můj profil je tady.